Na tohle anime jsem narazila na nepřímé doporučení jedné známé a byl to nečekaný úspěch! I když mě zpočátku děsilo, že to má 50 dílů, protože obvykle s narůstajícím počtem dílů kvalita anime postupně klesá, tady se to ale díkybohu neprojevilo, což mě velmi potěšilo a zhlédla jsem to na jeden zátah.
V podstatě můžeme říct, že je to první a druhá řada. První polovina anime se zabývá Kenichim a jeho bojem se šikanou, hledáním cesty k bojovým uměním a k sobě sama. Druhá polovina je pak o boji Kenichiho a jeho přátel proti členům Ragnaroku.
Hudbu považuju za bezvýrazný anime standard, kresba je už dle mého názoru lepší, zvlášť co se týká jednotlivých postav (osobně jsem silně uslintávala nad Hermitem… budiž mi odpuštěno). Příběh má švih, správné tempo, dostatek napínavých, a zvláště pak zábavných momentů. Bojové scény považuju za jedny z těch povedenějších. Rozhodně nehrozí, že by se člověk u tohohle dílka ukousal nudou.
Kenichi je středoškolák, kterého neustále někdo šikanuje. Když mu hrozí zbití silnějším spolužákem z karatistického klubu rozhodne se zachránit si kůži tím, že se začne věnovat bojovým uměním v dojo dědečka své nové přistupivší spolužačky Miu. Díky své víře ve spravedlnost a přátelství pak postupně buduje pevná přátelství s lidmi, kteří dříve stáli proti němu.
Miu Furinji je talentovaná dívka, která si na Kenichim cení jeho ochotu pomáhat lidem, i když sám by celkem často potřeboval zachránit. Její bojové a intelektuální schopnosti jsou opravdu na vysoké na úrovni. Nicméně co se týká citové roviny vůči Kenichimu, přijde mi, že v tom má holčina krapet zmatek…
Co považuju za opravdu povedené je vykreslenost charakterů jednotlivých mistrů, kteří Kenichiho učí. Je to to nejluxusnější, co jsem kdy viděla… Takže apa apapapa apaaaaa!!! :-)))
Žádné komentáře:
Okomentovat